Okouzlení 1976 – 1980
Toto pětiletí začíná oslavami. Divadelnímu souboru je třicet let, patří do okruhu vyspělých souborů a ví se o něm. K třicetiletí dostal pozdravné dopisy a medaile od mocných až z Plzně.
Režisérovi vadí zahálející kvalitní herečky, a tak porušuje staré divadelní zásady a staví hru na ženách. Samozřejmě se mu to vymstí a ve hře Nataši Tanské Případ finského nože se např. v roli Soni vystřídají tři herečky. I další inscenace si nekladla vyšší cíle než pobavit lázeňské publikum – nastudovala se hra na františkolázeňském jevišti již osvědčeného Itala Benedettiho Nepoznává mě…
A pak přišlo duchovní pohlazení diváků i všech zúčastněných při realizaci: hráli se Nušičovi Truchlící pozůstalí a Vančurovo Rozmarné léto. Setkání s těmito díly zanechalo ve všech trvalé dojmy. Na jevišti se podařilo vytvořit neopakovatelnou atmosféru. S výtvarnou stránkou nezištně pomáhal vynikající profesionální scénograf Michal Hess.
Branislav Nušič neobyčejně trefným způsobem odkrýval zákoutí lidské duše, přímočaře a bez zábran vykreslil člověka v mezní situaci. A setkání s krásnými postavami, i když jiného ražení, pokračovalo v Rozmarném létu. Všechny ovlivnila magická síla Vančurova slova – přečtěte si se mnou jakési motto inscenace: „Můj básníku, toť příběh sestavený málem zbůhdarma. Vždyť jej tak dobře znáš! Vypracoval jsem jej bez umění a stěží si zaslouží tvou chválu. Což naplat. Proutek proutkařův se stále ohýbá nad těmito spodními vodami. Nenalezl jsem pramen, vyhlub sám na popsaném místě jámu a vykruž cisternu, z níž pijí jehničky.“
Ale jak už tomu v podobných případech bývá, aby nebylo radosti příliš, nebylo souboru dopřáno dohrát tyto hry do vyčerpání a nedostatku poptávky. Provozování začala v případě Truchlících pozůstalých komplikovat devizová vázanost díla, ale i emigrace a nemoc. Nepřízeň osudu stihla i Rozmarné léto. V roli Anny se vystřídaly tři herečky, v roli Majora dva herci a po vítězství inscenace na oblastní přehlídce se vinou při organizaci do Františkových Lázní nedostavila porota, vybírající na Jiráskův Hronov.
Neskromně ale dodávám, že obě zmiňované hry jsou ve Františkových Lázních dodnes připomínány nejen v souboru, ale i pamětníky z řad diváků.
Jiří CINGROŠ