Rozkvět 1948-1955
Druhé údobí historie františkolázeňského divadelního souboru zahrnuje léta 1948 až 1955. Tato doba je – zvláště pak roky 1948 až 1949 – v mnoha směrech rekordní.
Lucerna měla tehdy přes osmdesát členů, vedle klasického divadla v ní tvořil recitační soubor a kolektiv mladých. Ve dvou letech bylo reprizováno neuvěřitelných dvacet titulů, každoročně bylo uvedeno sedm premiér. Soubor převzal do vlastní správy divadlo, zajišťoval veškerou programovou náplň i technický provoz. Lucerna byla vydavatelem vlastního časopisu /řídil ho p. St. Lank/, sama hospodařila. Mohla si dovolit koupit nové pianino i přispět finanční částkou místním junákům či zřizovaným jeslím.
Při zmíněném počtu členů se dalo pracovat podobně, jako u profesionálů: studovalo se najednou více her a stávalose,že se v jednom dni hrálo doma i na zájezdu. Soubor byl se svými pořady u všech důležitých událostí ve městě, častove spolupráci s městským lázeňským orchestrem, řízeným Rudolfem Blažkem. Úroveň inscenací byla určitě dobrá, jinak by v nich průběžně nehostovali takoví umělci jako byl Eduard Kohout, Rudolf Deyl, Pavel Wuršer a další.
Působení divadelního souboru ve Františkových Lázních si dokreslíme několika fakty:
- v předvečer svěcení pramenů bylo zvykem uvádět slavnostní divadelní prostředí. V roce 1948 se při této příležitosti zúčastnil Noci na Karlštejně Velmistr řádu Křížovníků s červenou hvězdou DrTh. Vlasák.
- i v Chebu působil ochotnický divadelní spolek. Jmenoval se Budil a zatímco jemu se podařilo uvést za čtvrtletí pět představení, Lucerna jich zahrála třicet pět.
- vztahy b souboru byly tak dobré, že se členové scházeli i o Štědrých večerech. Sraz býval v divadle ve 21.00 hodina před půlnocí následoval společný odchod na mši.
- Lucernu řídil rozšířený výbor ve složení: manželé Červení, Lankovi, Vozkovi, Žákovi, Říhovi, J. Kubista, F. Zlický, Z. Antoš, J. Pezl, D. Bělík, J. Ceé, F. Urban, Vl. Dvořák, J. Hradecký a F. Mareš, za národní výbor docházel J. Franěka za Národní frontu V. Maršík.
- vždy se našel někdo, kdo si chtěl u mocných v té době vysloužit pochvalu za ostražitost.
Dočteme se v kritice: „…Toto ochotnické sdružení se snaží zpestřiti veškerý kulturní život lázeňských hostí různými divadelními představeními,s čímž dobře splňuje své kulturní poslání, ale mělo by dbáti ještě pečlivějšího výběru svých her, ježto hry Začalo to nevinně, Maturita či Živý nebožtík aneb Půlnoční vlak nemají dnešnímu diváku skutečně již co říci! Ať již se to komu líbí či nelíbí, hry mají býti především zaměřeny k sociálním otázkám dneška a výběr her má býti plánován tak, jak se plánuje v jiném oboru naší činnosti…“
Co čekalo nebohého diváka při představení nabízených her s doporučovanou tématikou, uvidíme v následujícím úryvku ze hry Fr. Spitzera Sklárna, uvedené Lucernou v padesátých letech /6. 1. 1949 se např. hrálo v hale Lázní 1./ …..(Kolektiv sovětských sklářů rozhoduje o koupi nového stroje)
Jelizaveta: Tak ty mi to slovo nedáš? Tak já si ho vezmu sama. A hned vám povím, proč jsme tak rozčileni. Ale ještě dřív. Dělníci a dělnice. Do strany jsem nechtěla vstoupit. A dnes mě to napadlo. Chci do strany. Tak se mi zdá, že je mne tam třeba. Poslouchám tu občana znalce, poslouchám. Ale jak povídá: pozítří přijde Nataša, soudruzi, zdálo se mi o mašině, tak mě to namíchlo. Od kdy je to špatné, když se sovětské občance zdá o mašince, he? Buržoazním paničkámzdá se, odpusťte, jen o svinstvech, nám ani v noci pokoje nedá, jak ukázat buržoazním darmožroutům, že na ně kašleme…
V šedesátileté historii souboru nebylo naštěstí podobných textů inscenováno mnoho. Diváci ve Františkových Lázních, ale i v Karlových Varech, Sokolově, Chebu, Mariánských Lázních, Kynšperku, Aši, Skalné a Lubech /tam všude Lucerna zajížděla/ toužili po osvobozujícím smíchu, po dobré náladě. Tu jim dodával soubor inscenacemi operet Perly panny Serafinky, Polská krev nebo Děti Slovače.
Z třiceti sedmi titulů, uvedených Lucernou do r. 1955 musíme ještě připomenout Čapkovu Matku, Dykova Posla, Kvapilovu Princeznu Pampelišku, Stroupežnického Naše furianty, Scheinpflugové Okénko, Götzovu Malostranskou humoresku, Mableyovy Bubny míru, Macháčkovy Ženichy, Gogolovu Ženitbu, Klicperova Hadriána z Římsů, Psa na seně Lope de Vegy a Moličrovy hry Jeho Urozenost pan měšťák a Šibalství Scapinova. Myslím, že výčet svědčí o dobrém vkusu inscenátorů. Nejobsazovanějšími herečkami a herci byli M. Červená, V. Vojtová, V. Avratová, M. Říhová, D. Vozková, St. Lank, F. Říha, F. Zlický, Vl. Kokoška, F. Janka, mezi jmenovanými najdeme i nejpilnější režiséry. Silnou stránkou představení bývala i scénografie – o to se zasloužil známý františkolázeňský občan akademický malíř Jan Spáčil.
Jiří CINGROŠ